Slovník pojmů

Technologie nanášení povrchové zlaté vrstvy.

Granit, vyvřelá hornina obvykle šedé, případně červené barvy. Vzhledem k nízké pórovitosti, pevnosti a dobré odolnosti proti zvětrávání se užívá jako stavební materiál, na dlažby nebo dekorativní prvky stavby.

Na vlhkém zdivu vznikají v místě odparu vody solné výkvěty. Jedná se o krystalky solí obsažených ve vodě, která prostupuje zdivem. Vlhkost a sůl obsažená ve vodě způsobuje degradaci kamene. V případě nasycení pórů omítky solemi dojde k zabránění přirozenému odparu vlhkosti. Voda se tím intenzivněji drží uvnitř zdiva, čímž vzniká rozsáhlá degradace.

Též dentil nebo dentikul (z latinského „dens“, tedy zub, a „denticulus“, zubec); ozdobný pás pravidelných kostek (kvádříků) a mezer na spodní straně kamenné římsy.

V architektuře starší zdivo zabudované do novější stavby.

V klasické řádové architektuře střední část kladí mezi architrávem a římsou, která tvoří průběžný hladký nebo členěný pás. V dórském slohu se skládá z triglyfů a metop, v jónském slohu bývá hladký nebo zdobený reliéfem či písmem. Korintský vlys je podobný jónskému, ale bývá zdobnější. Vlys římský je velmi často ještě bohatší a je mnohem plastičtější.

Zdobné zasklení oken do olověných pásů, které jsou vyplněné barevnými skly. Technika se používala zvláště u gotických kostelů. Skla mohla být malovaná, složená do obrazců či kruhového tvaru (tzv. bucny).

Závit ve tvaru spirály po stranách hlavního štítu domu. Častý architektonický prvek zejména v baroku.

Z latinského „volutus“, tedy svinutý; spirálovitý motiv různých soustav výzdoby, který konstrukčně vychází z Archimédovy spirály.

Vápenná malta se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Plnivem je v ní kopaný nebo říční písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát. Používá se často pro obnovu historických objektů.

Ornamentální pásový dekor.

Kalcit, sedimentární hornina bílého, šedého či načervenalého zabarvení.

Jedna ze základních surovin (pojivo) ve stavebnictví (hašené, nehašené, pálené, hydraulické).

Původně svislá plocha tvaru trojúhelníku ve štítu antického chrámu mezi hlavní římsou a střechou, v pozdější architektuře plocha nad dveřmi portálu nebo nad oknem.

Malířská technika tvrdým štětcem, kterým se vytváří otisky ve tvaru teček.

Typ náhrobku se zdobnou náhrobní deskou, na jejímž povrchu se často nachází socha s postavou mrtvého. Tumby se často zhotovovaly v období středověku.

Sedimentární hornina, která se vzhledem podobá vápenci, se značným stupněm pórovitosti. Používá se převážně v sochařství, v antice byl však běžným stavebním materiálem. Z travertinu je z velké části postaveno také římské Koloseum.

Pozdní gotika, která se vyvíjela v Anglii za vlády rodu Tudorovců (1485–1603). Imitace tohoto stylu se objevila v romantickém slohu 19. století, z nejznámějších příkladů lze uvést zámky Hluboká a Lednice.

Též vítězný oblouk. Původně se jednalo o jakousi honosnou bránu se třemi otvory stavěnou na počest vítězného vojenského tažení; počátky výstavby triumfálních oblouků se vztahují k antickému období. Stejné označení se taktéž užívá pro oblouk v interiéru kostela, který odděluje kněžiště (presbyterium) od zbytku hlavní lodi.

Příčná loď kostela.

Prostor vymezený nosnými zdmi.

Též půdovky nebo flastrůvky; historická dlažba z pálených cihel, většinou drobného obdélníkového tvaru.

Základní dokument židovského náboženství, jedná se celkem o pět knih. Hebrejské slovo „tóra“ znamená „zákon“.

Vyplňování odpadlých částí a prasklin. Tmel se také používá k následnému barevnému retušování.

Destilovaná pryskyřice ze stromů, nejčastěji borovic. Používá se jako rozpouštědlo při ředění olejových barev.

Látky usnadňující rozpouštění a usazování nečistot.

Dýha, tedy slabé dřevěné prkénko, které je aplikováno na svrchní vrstvu nábytku či na dřevěnou podlahu.

Též terrazzo nebo terazzo; směs cementu, ušlechtilých kamenných drtí a barviv používaná v kamenické práci k tvorbě povrchů imitujících kámen, většinou s přesnou granulometrií. Zároveň také název pro tyto dlažby, nejčastěji užívané na chodbách, terasách a balkonech.

Z italského „stuccolustro“, tedy lesklý štuk; leštěná vnitřní omítka s přísadou mramorové moučky.

Směs jemného písku, vápna, případně sádry nebo cementu, která se užívá na svrchní vrstvu omítky. Nanáší se v kašovitém stavu, po ztuhnutí je tvrdá a poměrně křehká. U starších architektonických staveb se ze štuku tvořily i plastické ozdoby, reliéfy a římsy na vnějších fasádách i na stropech a stěnách kostelů, zámků i bohatších měšťanských budov.

Sůl kyseliny gallové, která se užívá na odrezení povrchu v průběhu restaurátorských prací.

Úprava dřeva, v případě chybějící drobné části dřeva jeho doplnění.

Vnitřní část okenního nebo dveřního prostoru. Dělí na svislou část zvanou ostění a spodní vodorovnou část zvanou parapet.

Šlikr je kapalná substance sestávající z vody a keramické hlíny nebo kaolínu. Používá se v keramických, sochařských a hrnčířských dílnách k retušování drobných detailů a k lepení.

Zemitá glazura s obsahem oxidů alkalických kovů.

Oranžová nebo hnědá látka tvořená z výměšků červce lakového, hmyzu podobného mšici. Šelak se užívá k povrchovým úpravám dřeva, s tzv. šelakovou politurou se pracuje při restaurování nábytku.

Pracovník, který má na starosti správu synagogy. Podobná funkce jako kostelník.

Bednění z prken do vlhké omítky.

Řidčeji též obálka; ozdobný architektonický prvek, který rámuje, a tím zdůrazňuje okna či dveře na vnější fasádě. Pro kamenné orámování, které není pouze dekorativní, se užívá název ostění.

Pomůcka, resp. mechanická předloha pro hromadnou průmyslovou výrobu více kusů stejného předmětu – používá se pro tažení profilů.

Židovská modlitebna.

Kámen ve vrcholu či na dalším křížení žebrové klenby. Bývá různých tvarů se zdobným reliéfem.

Ozdobný prvek barokní, rokokové a neoklasické architektury, umístěný nad oknem.

Podhled stropu.

Ozdobný prvek barokní, rokokové a neoklasické architektury, umístěný nad branou, dveřmi.

Disperze se užívá do různých stavebních směsí, zlepšuje přilnavost k podkladu, odolnost proti vlhkosti i kyselým atmosférickým srážkám.

Zakončovací prvek architektury. Existuje řada různých typů střech.

Materiál nanášený stíráním, vytváří zpravidla hladký povrch. V úpravě stěn jde o nejjemnější maltu, používá se hlavně v interiéru ke zhotovování nejhladších omítek, při opravách omítek a na podlahy.

Technologie nanášení povrchové stříbrné vrstvy.

Předchází samotným restaurátorským zásahům. Provádí se separací jednotlivých vrstev, které tvoří sondy. Každá omítková a barevná vrstva pochází z jiné časové etapy.

Střecha ve tvaru jehlanu nad čtvercem či polygonem.

Nesený prvek.

Polysulfid sodný, používá se k patinování povrchů z bronzu, slitin mědi.

Též síňový prostor, stejnolodí nebo halový kostel; trojlodní kostel o stejné výšce lodí. Tento typ kostelů se staví zvláště od 14. století.

Typ malby na bázi křemičitanu draselného. Je určená pro interiéry, které jsou odolné vůči vodě. Zároveň propouští vodní páry.

Silikátový nátěr.

Metoda výzkumu, kterou se zjišťuje složení minerálů.

Přijetí opatření k nápravě škod způsobených lidskou činností na krajině nebo majetku. Sanace je samotné odstranění příčin a následků způsobených škod.

Malba na zdivu, hojně užívaná především v období renesance a neorenesance. Svrchní část dvouvrstvé omítky byla úmyslně škrábána na spodní část, čímž se docílilo iluze trojrozměrnosti.

Jednoduchý typ střechy složené ze dvou rovin, které se protínají v hřebenu střechy.

Oddělovač, odlučovač.

Umělecký styl, který vznikl na konci 19. století. Mezi hlavní znaky secese patří ornamentálnost, geometrické prvky, barevnost, dekorativnost v podobě květů, listů, mozaiky a vitráže. K významným stavbám lze řadit Obecní dům či budovu České pojišťovny ve Spálené ulici v Praze.

Sanační omítky působí na rozdíl od běžných omítek hydrofobně. Sanační omítky do sebe nepřijímají vlhkost v kapalné podobě společně s minerální solí, která by zdivo rozrušovala.

Horizontální pás vystupující z plochy zdiva. Původně měl technickou funkci, záhy nabyl funkce estetické. Římsa tak zdůrazňuje vodorovné členění konkrétní stavby.

Slanost; v restaurátorském oboru se tak označuje koncentrace či stupeň zasolení omítky, kamene apod.

Sádra byla známá jako vynikající stavební materiál již Římanům. Přišli na to, že ji lze získat žíháním sádrovce při pouhých 300 °C. Řadíme ji mezi modelovací hmoty, otiskovací sádra patří k hmotám otiskovacím. Ze sádry se vyrábí interiérové i exteriérové prvky fasád, architektonické výzdoby.

Drobná, samostatně stojící stavba či prostor v přízemí paláce, který sloužil ke společenským událostem, zvláště v období renesance a baroka. Typickým znakem sala terreny jsou arkádové oblouky a bohatě zdobený interiér.

Přeměněná hornina šedé, žlutavé nebo hnědé barvy. Rula poměrně rychle zvětrává, proto se jí jako stavebního materiálu užívá jen zřídka.

Též růžice; ornamentální prvek, který vychází z tvaru růže. Nejčastěji je takto vytvořeno kruhové okno umístěné nad vstupním portálem stavby.

Spirálový ornament z dob manýrismu (16. století), často se užíval jako zdobný prvek kolem kartuší.

Typ dekorace složené z rozličných rostlinných motivů (květů, bobulí, listů). Rozviliny jsou většinou tvořeny do pásových ornamentů.

Středověký směr, který se uplatňoval zejména v průběhu 11. až 13. století. Typickým stavebním materiálem je kámen (opuka). K charakteristickým znakům románského slohu patří kvádříkové zdivo, valená klenba a úzká sdružená okna. Celá stavba působí dojmem tíhy a jakési těžkopádnosti. Sloh uplatňuje spíše umírněnou zdobnost, a to ve formě bobulí kolem portálů, obloučkových vlysů, pletenců a rostlinných motivů na hlavicích sloupů. K nejpočetněji dochovaným stavbám patří kostely, zejména rotundy. Mezi románské památky na našem území patří např. rotunda sv. Jiří na hoře Říp, rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, rotunda sv. Martina na Vyšehradě, hrad Přimda na Tachovsku či původně románská falc v Chebu s dobře dochovanou kaplí sv. Martina, Uršuly a Erharda.

Centrální stavba kruhového či polygonálního půdorysu s jednou či více apsidami. Bývá zaklenuta kopulovou či kuželovou střechou. Někdy k rotundě přiléhá hranolová nebo oválná věž. Rotundy jsou častým typem sakrální architektury románského slohu.

Stěny z tvrdých cihel, bez omítky.

Zdivo z velkých, na vnější straně neopracovaných nebo nahrubo opracovaných kvádrů. Rustika zdůrazňuje spáry mezi kameny, takže zdivo působí mohutným plastickým dojmem.

Středová nebo postranní část průčelí stavby, která z jeho líce vystupuje po celé výšce, a to až o hloubku jedné okenní osy.

Umělecký směr, který lze charakterizovat dvěma způsoby: buď jako sloh, který následuje po baroku, nebo jako jednu z odnoží pozdního baroka. V českých zemích se uplatňuje zhruba v letech 1745 až 1780. Některé prvky plně splývají s barokem, rozdílem bývá větší zdobnost, detailnější a drobnější propracovanost prvků. Typickým znakem rokoka je tzv. rokaj, jedná se o nesymetrický hřebínkový ornament inspirovaný mušlí. K památkám s prvky rokoka patří interiér (refektář) Jezuitského profesního domu na Malé Straně či palác Kinských na Staroměstském náměstí v Praze.

Vysoce hydraulické pojivo, které se připravuje pálením slínovců, tedy vápenců přirozeně obohacených o složku jílovitou.

Pro provádění odborných restaurátorských prací je v ČR potřebné udělení licence se specializací.

Restaurování nebo restaurátorství je záchrana a odborné opravování uměleckých děl a starožitností. Umělec zabývající se touto činností se nazývá restaurátor.

Malá dodatečná oprava, zásah do vzhledu.

Druh zdobené římsy.

Též dublování; kompletní restaurování malby na plátně, při kterém se staré narušené plátno podloží novým. Poté se obě plátna spojí vhodnými přípravky (vosky, pryskyřicí či klihem) a zažehlí.

Nedestruktivní metoda, která se využívá ke studiu a analýze všech druhů vzorků.

Název odvozený z italštiny v překladu znamená „znovuzrození“. Umělecký směr chtěl svou formou obnovit tradici antické architektury i vzdělanosti. V českých zemích se tento styl uplatňuje od konce 15. století do bitvy na Bílé hoře roku 1620, kdy je vystřídán barokem. Od doznívající gotiky se liší vodorovnou linií. Fasády bývají oživené sgrafitovými psaníčky, iluzivní malbou, hojně se objevují arkádové lodžie, zábradlí v podobě balustrády. Z dekorativních prvků převažuje antický listovec, vejcovec, perlovec, figurální výjevy často odkazují na antické dějiny. K renesančním památkám v České republice patří např. zámek Nelahozeves, Bechyně, náměstí v Telči či Belveder (Letohrádek královny Anny) na Pražském hradě.

Označení pro klášterní kuchyni.

Nedestruktivní metoda průzkumu obrazů, díky níž se mohou zjistit nové poznatky o případných přemalbách a podmalbách. Metoda se užívá převážně pro obrazy pocházející z 19. století a ze staršího období.

Rozebrání, prohlídka a obnova určitého předmětu.

Ozdobné sochařské dílo vystupující z plochy: basreliéf: nízký reliéf, tvary vystupují z povrchu pouze jemně; hautreliéf: vysoký reliéf, který vystupuje zřetelně z plochy; glyptický reliéf: je naopak zapuštěný, figury jsou naopak zaryté do hloubky.

Vyskytuje se zejména u starých objektů, ve kterých se dříve dělaly dřevěné trámové stropy. Na trámy se ze spodní strany připevnilo dřevěné bednění. Jelikož by omítka sama o sobě na dřevěných deskách nedržela, na prkenné bednění se přidělal rošt z rákosu, který zastával jakýsi „přechodový“ můstek.

Též amoret; nahý chlapec podobný andílkovi, avšak bez křídel. Oblíbená dekorace barokního a rokokového slohu.

Prostranství sevřené čtyřmi křídly budovy kláštera. Dvůr bývá upraven jako zahrada se studnou.

Architektonický směr konce 19. století, který se snažil o tzv. slohovou čistotu i za cenu odstranění částí dalšího slohu, např. z původní gotické architektury odstraňoval pozdější barokní prvky. K nejvýznamnějším představitelům českého purismu patří Josef Mocker.

Správce hradu; původně se název užíval v období hradské soustavy pro vysokého úředníka zeměpanské správy.

Italsky pozzolana, též pucolánový popel; jemný písečný sopečný popel využívaný od starověku jako hydraulické pojivo do malt a betonů. Jde o vulkanický hlinitokřemičitan. Byl objeven již v dobách starého Říma, v Itálii u města Pozzuoli na úbočí Vesuvu, později i na mnoha jiných místech.

Podpůrný prvek, zejména gotického slohu, který přenáší tlak klenebních žeber. Přípory mají podobu polosloupku, který dosedá na konzolu, sokl nebo je veden až k podlaze.

Probíhá u památkové chráněných objektů, aby se zjistily původní vzhled, materiály, barvy atd., dle dochovaných částí a odebraných vzorků. Ty se mohou podrobit např. stratigrafické analýze, analáze obsahu solí apod.

Druh zdobené římsy.

Fasáda, venkovní stěna stavby.

Prostor, kde se v kostele nachází hlavní oltář, od lodi je často oddělený tzv. triumfálním obloukem. Pro presbyterium se též užívá název kněžiště či apsida (románská architektura).